Doupě a co teď

Tak si zakládám blog. Proč?  Protože je to kůl a člověk tak nějak nic neznamená, když se jeho hlas neline éterem jako čmoud ze signálního táboráku? Já ti nevím. Možná, nemůžu to vyloučit. Třeba má duše pase po slávě a já jí blbec hluchá nadřízená její přání neplním, tak se rozhodla mi omlátit o hlavu monitor. Nebo mi prostě jen hlava přetéká a nepořádek se v té záplavě drží na hladině a cloní mi, mrcha, výhled.
Možná potřebuju jen upustit. Páře, slzám, nápadům bláznivým i tak trochu užitečným, názorům, které mě tvoří i ničí, nadšení, beznaději, životu uvízlému na jednom místě. Možná chci, možná potřebuju něco tvořit. Hlavou, rukama, srdcem. Pro sebe a taky pro tebe, pro kohokoli, kdo se bude chtít zastavit, porozhlédnout se, na okamžik se se mnou spojit, i když jen na dálku.
Takže prosím čtenáři, zde je mé doupě, vstup bez váhání a chovej se tu jako doma. O to bych tě mimochodem chtěla vážně požádat. Miluju cizí názory, nesnáším hulvátství. A stejně jako si uklízím v bytě, nezdráhám se vymetat ani svoje doupě. Pro všechny slušné lidi bez rozdílu názorů a životních zkušeností jsou tu dveře dokořán.
Ale co to vlastně je takové doupě? Je to místo plné krámů, v mém případě hlavně knih. Knih všeho druhu, protože vše na čem jsou písmenka mě svádí jako pijáka flaška. Dokonce i reklamní letáky a plakáty na ulicích, tak je to se mnou zlé. Pak tu taky budou pobíhat výplody mých občasných zájmů a libůstek. Různých ručních prací, které objevuji a opatrně do nich šťouchám prstem, nápadů, které mě nadchnou, plodů píle a talentu lidí, které obdivuji a občas možná moje názory na věci, které mě činí šťastnou i rozpálenou doběla.
Snad se ti tu zalíbí, snad se budeš vracet, snad se mi podaří ti pomoci držet koutky úst víc nahoru než k zemi. Snad, těšilo by mě to. Nic jiného než činit sebe a druhé šťastnými za to přece na světě nestojí.